Tichá bolest – zapomenutý klenot mezi českými filmy

Všichni znají třeskutý humor Černých baronů buď přímo z knihy Miloslava Švandrlíka, nebo z jeho filmového zpracování. Černé barony ale nemají příliš v lásce historici a ani někteří bývalí členové PTP. Taková sranda to pro ně totiž nebyla.

Těžký osud členů PTP reálněji vykresluje film Tichá bolest: https://www.csfd.cz/film/23827-ticha-bolest/komentare/

Tento film sleduje 2 dějové linie. V první vidíme hlavního hrdinu na vojně, kde slouží u PTP a setkává se realitou československé armády 50. let, ponížením a ústrky. Ve druhé linii vidíme vzpomínky tohoto vojáka na dětství, kdy ho vychovával děda, protože „tatu“ mu komunisti popravili. V roli dědy exceluje Rudolf Hrušínský, kterému věřím i moravské nářečí. Pohled na těžký život vyděděnce na okraji socialistické společnosti je o to krutější, že se jedná o dítě (dospívajícího chlapce).

tichá bolest

Poetika, syrovost, opravdivost i humor tohoto díla ve vás vzbouří různé emoce…nerad se přiznávám, na konci filmu s odkazem dědy..i slzy. Všechna slova, která ve filmu pronese Rudolf Hrušínský, by se dala tesat do kamene. Nezažil jsem příběh, kde bych slyšel tolik lidové moudrosti a pravdy obyčejných lidí.

Ve škole pouštím tento film deváťákům. Bohužel nedostatek času mi při výuce nedává prostor k detailnímu porovnání přístupu autorů ve ztvárnění PTP: Tichá bolest vs. Černí baroni.

Pokud jste tento film viděli, nebo se na něj teprve podíváte, budu vděčný za všechny komentáře a postřehy.

Michal Slinták

Příspěvek byl publikován v rubrice Vážně i nevážně. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 komentáře u Tichá bolest – zapomenutý klenot mezi českými filmy

  1. František Zástěra napsal:

    Kdo se umí podívat za sebe, ten se dokáže rozhlédnout daleko před.

    Kdysi jsem byl svědkem nějaké polemiky ohledně hodně vzdálených dějin, kde ostře proti sobě argumentovali dva účastníci diskuze, kdy ten jeden, pohoršen bídnými znalostmi toho druhého, jej vyzval, aby doložil, že jeho tvrzení jsou pravdivá. A on že nebude nic tvrdit, protože to bylo ve filmu Trója (případně lze doplnit další) a tudíž toto je pravda(!!). No, ti diskutující byli sice Američané, ale i tak je to trošku zajímavé, ale zvláštní memento pro nás.

    Ale tímto nechci tady shodit příspěvek Michala Slintáka, naopak jej musím pochválit za dobrý tip. Nicméně existuje nějaká autorská licence, či umělecká, která dovoluje pozměnit děj takovým způsobem, aby byl lépe dostupným pro veřejnost. Druhá světová válka, boj o nějakou metropoli – obléhání, zákopová válka, nuda. Ale když do toho dáme nějaký milostný románek, dost pyrotechnických efektů a typické klaďase (se objímajícího s vnadou krasavicí), tak na to půjdou davy lidí. A bude to fungovat i včetně té osvěty ohledně druhé světové války.

    Mám rád Černé barony, miluji tuto knížku, ale ten film se už nevyrovnal kvalitě té knihy. Stejně zle dopadl i druhý pokus, tentokrát seriálový. Ale díky tomuto vím, že existovalo PTP, že to byly prapory pro nespolehlivé lidi (hrozné slovo), že nahrazovaly lidskou sílu tam, kde by se jiný ani neodvážil vstoupit atd. Chápu, že historikové nejsou z tohoto nadšeni, ale aspoň něco málo si lidi z tohoto odnesou. Na rovinu, kdyby nebylo Švandrlíka, tak PTP bude jenom jedna kapitola v dějepisu školáka základní školy. Takto aspoň o tomto existuje nějaké povědomí.

    Díky za upozornění na tento film, jak budou večery dlouhé, tak se pokusím podívat. Ale nevím, když si chci poznat opravdovou duši (a její utrpení), tak si rád pustím nějaký ruský film. Nejsem žádný rusofil, ale nejlépe zná podstatu člověka jenom Rus. Nevím, jestli to (údajně) dělá vodka, ale to bude asi na delší rozbor. Spousta režisérů točilo v Rusku (nebo o Rusku), ale nebylo to ono. Jenom Rus umí natočit film o sobě. Pro mne, a i pro ostatní, takovou vstupenkou mezi ruské filmy je Svéráz národního lovu. Plus další pokračování. Je tam sice hodně zábavy (aby se na to dalo dívat), ale i té typické ruské melancholie. Tu, kterou mohou vyvážet a za ni vozit zpátky domů exotické ovoce.

    Ale každému, jak chce. Jeden má rád vdolky, jiný zase holky. Někdo si chodí do kina zabečet, jiný se zase pobavit. Takže toto neberte jako návod „co s nenadálými dlouhými večery“, ale jen jako komentář k příspěvku. Já si třeba slibuji, že si přečtu Káju Maříka, jiný zase se těší na QUO VADIS.

    Toť vše.

  2. František Zástěra napsal:

    Dušičkové ohlédnutí

    Člověk se narodí a potom zemře. Obojí se slávou, narození se slaví, aby bylo děťátko zdravé a mělo se k světu. Když se odchází z tohoto světa, tak přijdou doprovodit příbuzní, známí a kamarádi. Navíc se u jména objeví další letopočet. K datu narození se připíše datum úmrtí. To je ten nejjednodušší popis života: Narodil se a zemřel. A jméno.

    Tento víkend patřil obecně k tomu druhému datu, na spoustě hřbitovech se konala vzpomínková slavnost na naše zesnulé. Když jsem se procházel po našem hřbitově, tak jsem vzpomínal na lidi, které jsem potkával a teď již nejsou mezi námi a na pomníku je uveden jejich nejkratší životopis – datum narození a úmrtí. Vzpomínky na ně jsou samozřejmě bohatší, ale i ty časem se ztrácejí a zůstane už jenom ten nápis na pomníku. A i ten potom zmizí.

    Narodili jsme se, abychom žili. A to, že jsme tady, tak za to vděčíme těm, kteří tu byli před námi. A tak se tedy potkáváme a vzpomínáme na naše zesnulé. A já věnuji tichou vzpomínku i na ty, kteří odpočívají na našem hřbitově a už jejich jméno s nejkratším životopisem nelze najít na žádném pomníku. Samozřejmě myslím i na své již zesnulé příbuzné a kamarády, s kterými jsem strávil velkou část svého života, ale asi se shodneme, že to společné veřejné vzpomínání patří všem zesnulým na našem hřbitově. Čest jejich památce.

  3. František Zástěra napsal:

    Minulý týden se toho stalo opravdu hodně.

    Proběhlo sté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. No, proběhlo v našich končinách pouze jenom akademicky, jenom jako připomenutí. Přitom je to událost, která neuvěřitelným způsobem změnila život v Evropě, Asii a v severní Americe. Opakuji – dost výrazně. Jsem rád, že oslavy výročí neproběhly způsobem, který byl zažitý před sametovou revolucí, že to nebyla politická oslava, ale že se k tomu vyjadřovali pouze historici a ne politikové. I když ta verze historiků je taková … o moci a o penězích. Ale kdo chce o tom vědět víc, tak ať použije internet. Informací je tam dost.

    Žehnání svatomartinského vína proběhlo v Uherském Hradišti, bez zástupců naší obce. Ostatní obce se k tomuto svátku mladých vín stavějí vstřícněji, ale u nás nejsou vinaři registrováni, jsou to spíše malopěstitelé, navíc jenom pro vlastní spotřebu. Chápu to, je to jejich věc. Nicméně so myslím, že je to fakt na diskuzi, zda by vlčnovští vinaři se pokusili něco uspořádat, ale, opakuji se, v tomto je to jenom a pouze jejich vůle.

    A poslední akce a to 45. výročí Vlčnovjanu. Sobota večer a plný sál KSK Vlčnov, ještě se i přidávaly židličky a výkon našich dětí srovnatelný s profesionály. Podívaná pro oči, krásná hudba a zpěv pro uši a to vše způsobilo zahřátí na duši. Nic víc, nic míň. Přeci jenom několik drobností, ale to je pohled někoho, kdo si myslí, že i to dokonalé by mohlo být příště lepší. Dobrovolníci podali skutečně parádní výkon, bylo vidět, že to nacvičovali hodně dní a taky to na tom podium dokázali prodat. Profesionální zázemí, které se kolem nich pohybuje, tak jsem čekal větší profesionalitu. Tedy ta výprava (ve smyslu divadelní výprava) stála asi hodně peněz, ale bylo to jakoby se to nakupovalo ve slevě. Nebo to někdo dělal zadarmo. Jak říkám, na jedné straně obrovské nasazení folklorního souboru (opakuji – hodně krásná podívaná), ale to zázemí a technika kolem toho působila hodně levně – skoro amatérsky. Nechci, abyste si mysleli, že se mi to nelíbilo, naopak, bylo to krásné, ale to zázemí je určené k tomu, aby se ten pocit výjimečnosti umocňoval a ne aby to srážel o stupeň či dva dole. Víc se nebudu rozepisovat, už vidím ty davy, jak mne soudí, že vidím to, co ani neexistuje. Obecně, už delší dobu (deset patnáct let)mám pocit, že neumíme prodat, co umíme velmi dobře. Že víme, co chceme udělat, uděláme pro to všechno, ale neumíme řešit detaily. Neumíme si sednou na židličku určenou pro diváka a říct si, že toto je špatně a toto je dobře. Vždycky je to jenom o tom, jak to my chceme, ale už to není o tom, jak to potom dohromady vypadá.

    Už zase tady šířím špatnou náladu, už se zase v KSK šikují pluky, co si to ten člověk dovoluje, že zástěra je dlouhá, ale rozum krátký, tak prohlašuji, že vystoupení Vlčnovjanu bylo vynikajícím způsobem, jak strávit jeden sobotní večer. Bylo to krásné a děckám patří veliké díky.

  4. František Zástěra napsal:

    Tak se nám ten datum přehoupl do měsíce prosince a tím pádem začíná nákupní šílenství/doba adventní/čas předvánočního úklidu (nehodící se škrtněte), aby to vyvrcholilo třídenní oslavou svátků vánočních. Potom následuje nějaký ten mezičas, aby nás ve finále potkal Silvestr a nakonec vše ukončí Nový rok.

    Co k tomu napsat, aby to bylo inteligentní, vše objímající, hřejivé a šlo to do hloubky? Napadá mne jediné: Lidé, neblbněte.

    Čtvrtky v uherskobrodském Kauflandu nemusí být povinností se zúčastnit, ale je možnost je vyměnit jen tak za procházku po městě, po búdách či jen tak bez cíle, nákupy ve Zlíně či v Brně lze snadno vyměnit za chvilku s rodinou a přáteli atd. Už slyším, jak se mi to mudruje od klávesnice, když venku zuří nákupní horečka a je potřeba ještě toho tolik nakoupit… Ano, máte pravdu, od klávesnice ten život vypadá jinak jak tam za okny. A já taky se budu muset vrhnout do toho vánočního šílenství, protože rodina čeká, že Vánoce budou s kofolou, masovými kuličkami ze Skandinávie, dárky z Aliexpressu a když k nám přijdou koledníci, tak si víno nepřinesou, naopak jej čekají od nás. Proto to zvolání „Lidé, neblbněte“ patří i ke mně. Takže jenom všeho přiměřeně, tak akorát. Stejně vím, že to tak nebude, ale….

    Když už tedy jsme donuceni k tomu vánočnímu šílenství, tak buďme na sebe aspoň hodní. Což samozřejmě jsme, ale jsou situace, kdy se lidi mění v hladovou zvěř a kdy se skutečně rázně uplatňuje právo silnějšího. Viz vzpomínané čtvrtky v Kauflandu. Já to zažil osobně a bylo to (tedy stále je) pro mne horší jak první sex. Asi tak. Když už to musí být, tak ať to má nějaký vkus. A ne kam a co a jak a zase a kde to je a co to je a k čemu to je a proč a proto.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.